Pražskej intr life
Když se řekne intr , tak se mi jako první vybaví nesvoboda . Pamatuju si, jak kdysi lidi , který se na intr chystali říkali,že to pro mě bude svoboda . Pro mě to byl opak a doma jsem vždycky byla svobodnější než na intru . Svoje hraje i to,že jsem vždycky byla v zařízení pro tělesně postižený , takže i to moje postižení už je omezení svobody samo o sobě a režim byl jinej než na klasických domovech mládeže . Nevim, ale přijde mi,že dnešní studenti na intru už dávno nemají tu volnost a těžko už někdo řekne,že tam má víc svobody než doma . Pokud ano, tak to má doma hodně špatný ,aspoň z mýho pohledu . Občas zabrousim na internetu na stránky nějakýho intru - součástí je i takzvanej vnitřní řád nebo denní režim , jasně , všude to mají jinak , ale introvský pravidla mi přijdou čím dál tím víc drsnější a chce se po studentech toho čim dál tím víc . Často je to až kasárenskej režim . Ale pořád lepší než intry ve Francii, to zase jo . Tam jsou prej zase ve škole doslova od rána do večera , klidně i do 18 hodin a během dne na intr prostě nesmí . Takže jim doslova zbývá jen čas na učení a hned je večerka . Vycházky asi taky mají, otázka kdy , když na to nemají snad vůbec čas . Nechtěla bych ve škole trávit celej den. Mě stačilo v prváku , když jsme měli vždycky v pondělí do 16:30. Všichni jsme byli vyflusaný a i jít na večeři , která začínala už hodinu od příchodu ze školy byl leckdy nadlidskej úkon . Naštěstí ve druháku , už jsme do tak dlouho neměli .
Další mínus je určitě ztráta starých přátel . Na intru si sice najdete nový ,ale jaksi na ty z domova není o víkendech čas . Nebo spíš takhle ty domácí vás stejně dřív nebo později opustí , když už na ně nemáte tolik času . Ty na intru jsou sice stálý, ale po skončení studia se taky rozprchnou na všechny strany . Jako jsem to měla na druhým intru já . Patřila jsem ke studentům, který to měli nejdál- konkrétně 160 kilometrů . Většina byla z kraje . Když se k tomu přičte to , že nemůžu mít řidičák ani auto a taky to, že vlastně všichni jsou z různých částí ČR je jasný , že skončením školy , skončí i vaše kamarádství . A ty doma už si zpátky nezískáte , teda jestli pořád bydlí na stejným místě jako vy . Nikdy jsem neměla žádný pevný introvský přátelství a přišlo mi , že tak nějak všichni si tam hledali kamarády , aby ten čas tam přežili . Nic víc . Moje spolubydlící byli vždycky fajn ,ale velký kamarádky jsme nikdy nebyli a všichni jsme si hledali kamarády mimo pokoj . Asi to bylo v tom,že spolubydlící jsou vám přiděleny , ale kamarády si vybíráte sami .
Jsem ráda , že jsme se s holkama nikdy nehádali , hádat se se spolubydlícíma a ještě muset bejt tam , kde to berete jako nutný zlo by bylo peklo . Mě osobně nejvíc jako introvertovi vadilo nedostatek soukromí - pokaždý 3 na pokoji , takže když odešla jedna , tak tam vždycky jedna s váma zůstala . Naučíte se taky to,že tam nejste sami a respektovat přání druhých . Ovšem takový to - já si ještě necham rozsvícenou lampičku , zatímco druhá to nechce je už klasika . Další věc je smutek po domově . Každej ho někdy má a jsou dny, kdy si nepřejete nic jinýho než bejt doma a to víte,že je teprve pondělí . To můžete mít sebelepší kolektiv , vychovatele , ale tohle na vás zákonitě párkrát do roka přijde . Nikdy jsem se netěšila v neděli na intr to fakt nikdy . Někdy je to fakt nuda tam žít .Na druhou stranu je spousta lidí, který tam nechtějí kvůli ztrátě soukromí , já bych tam nahnala všechny, protože intr je velká škola pro život - učí vás samostatnosti, řádu a to,že nejste jen vy , ale i ostatní , na který je třeba brát ohled . Ale to není ani tak mínus , jen v tom reálným čase na intru to můžete jako mínus brát . Jako plus to často vezmete , až když školu a intr opustíte .
A strejně jsem nakonec ráda,že jsem tam byla, myslim jen na tom druhým . Vypadal oproti tomu prvnímu víc normálnějš . Takovej jako pro zdravý lidi . I když tam rozdíly byly- patra smíšený s klukama , cvičnej byt, kde se dalo vyzkoušet žít sám , na každým patře sesterna ,izolace, kde končili ty, co byli třeba nachlazený než si pro ně přijeli rodiče, cvičná kuchyň, kde jsme si občas vařili , relaxační místnost, kde byla tma , muzika a pár světel , kam nás teda co pamatuju nikdy nevzali a respitní pokoj, což je služba pro rodiče - mohli tam dát na pár týdnů svoje dítě a odpočinout si . Možná je nezvyklý taky to,že každej pokoj měl svůj telefon, kde se dalo volat po budově i do jiných pokojů , ale to se moc nepoužívalo . Spíš se chodilo osobně . Možná ty telefony byly i proto , kdyby třeba někdo spadnul, tak zavolat si pomoc, nevim . Tak táhnout se zazvonit na zvonek do koupelny , kterej byl u záchodu a ve sprše a zazvonit o pomoc by mohlo bejt složitý , když jste rádi,že jste rádi . Taky bylo aspoň pro mě nezvyklý, že zdravotní sestry nám nabíraly večeře , takže ne kuchařky ,ale sestry .Takže i celkem dost jinde nezvyklých věcí . Mě tam třeba chyběla nějaká klubovna pro všechny . Nic takovýho tam za mě nebylo.
Každá skupina měla svou vlastní denní místnost , což byl vlastně takovej obývák s televizí , lednicí , mikovlnkou atd . Mohli jsme to využívat všechno, třeba si udělat čaj nebo kafe ,ale dívat se tam na tv by mi nešlo s tolika lidma, žádnej klid , ale naštěstí jsme mohli mít svou tv z domova na pokoji, takže super , že to šlo a vychovatelé neměli řeči . Denní místnost , kde byli naši skupinový vychovatelé a kde se občas svolávali skupinový schůzky nebo se tam s nima dalo učit, když jsme nečemu ze školy třeba nerozumněli ,ale nikdo z nás tam moc často nechodil co se týče věcí mimo školu , tak uměli jsme si volnej čas zařídit sami . Prostě jsme věděli, že tam jsou a mohli jsme za nima kdykoliv přijít a to nám tak nějak stačilo . Však jsme s nima pravidelně chodili na akce . Ale teda jednou týdně jsme tam museli všichni a měli jsme takzvanej komunitní kroužek , kde se různě debatovalo, aby nás vychovatelé vůbec někdy viděli .Naše skupina byla vůbec tam největší - 10 nás studentů a 3 vychovatelé , takže debatovat bylo na celkem dlouho. Byli jsme totiž spojený 2 třídy dohromady , protože náš obor měl třídu A a B , takže nás i na intru dali dohromady .Vlastně jsme byli jediný, kdo měl 3 vychovatele, ostatní jen 2,asi to bylo i tim,že nás bylo hodně a na vozíku nás taky bylo dost . Takže jsme měli 2 "táty"- vychovatele a 1 "mámu" - vychovatelku . Ostatní měli jen "mámu " a "tátu" .
Taky na denních místnostech pak spali vychovatelé když měli noční, byla tam postel , takže ty místnosti sloužily i vlastně jako jejich ubytování na noc . Jednou za čas se promítal vedle v budově na plátno večer nějakej film ,což mě hodně bavilo,ale byla jsem jen párkrát - vymysleli to, když už jsem skoro odešla ze školy . Škoda . Nejvíc se stejně chodilo do pc místnosti . Tenkrát to ještě tak bylo- žádná wifina jako dneska . Tam bylo vždycky narváno. Ale nějaká klubovna pro všechny mě tam fakt celkem chyběla - nějaká relaxační zona, třeba s fotbálem, knížkama a tak . Takhle byl každej pořád jen se svou skupinou. Uzavřená komunita, což bylo trochu škoda .Takže pokud jste se nekamarádili s někym, kdo byl v jiný skupině než vy, prakticky jste vůbec nevěděli , co se děje jinde, byť jste bydleli v jednom baráku a leckdy i přímo na pokoji . Každá skupina si jela to svoje a ostatní tam neměli přístup.
Ale stejně - pátek byl pátek , blbý bylo, že jsme končili ve škole celkem dlouho. Jezdila jsem sice s našima autem ,ale domů jsem přijela až kolem 17 hodiny a v neděli zase v 17 cesta v zpět . Doma jsem moc nepobyla, jen vyprat, zase zabalit a vlastně zase zpátky . Bylo to dost únavný pro všechny , ale přežilo se to.