Já v Belgii aneb Hry bez hranic
V době, kdy jsem nastoupila do prvního zařízení mě vybrali pro soutěž Hry bez Hranic . Měli spolu takovou družbu s několka zeměma - Polskem, Německem , Maďarskem ,Slovenskem a Belgií . Jako v tom legendárním pořadu i tam se soutěžilo , akorát to bylo pro lidi s handicapem a i tam šlo v první řadě o to se setkat a pobavit se . Vždycky to hostila jedna z těch zemí . Mě vybrali pro hry do Belgie , byla to pro mě velká výzva ve všem . Bylo mi 14 a vůbec poprvé jsem někde přespala bez rodičů na víc dní a ještě rovnou v cizině . V tý době jsem ještě dojížděla do školy denně a ještě nikdy jsem nebyla s tou jejich komunitou na tak dlouho . Byla to výzva .
Už samotná jízda dodávkou snad 16 hodin , bylo to úmorný . Nakonec jsme dojeli do místa konání a to sice město Wetteren , ve Východních Flandrech v Belgii . Pamatuju,že jsme bydleli v takovým obrovským areálu pro tělesně postižený a vypadalo to jako obrovskej zámek , takový to cihlový . Měli jsme pro sebe celý patro každá výprava . Měli to tam daleko hezčí než my . Mě nadchlo to, že každej měl svůj vlastní pokoj, všechno jednolůžáky , takže něco o čem se u nás jen sní a moje srdce introverta zaplesalo . Tenkrát jsem ještě neuměla se moc o sebe postarat sama , ale naštěstí mi náš doprovod pomohl . Koupelny plný pomůcek, paráda . První den nás dokonce všechny slavnostně uvítali na místní radnici . Každá země dostala svou překladatelku , takže i my měli paní z česka žijící tam a jezdila všude s náma .Taky jsme měli měli něco předvézt , jenže nám nic dopředu neřekli , tak jsme si doslova za 5 minut 12 tam nacvičili písničku. V tu chvíli jsem se chtěla otočit a odjet . Nemusim říkat , že ostatní to měli vypilovaný daleko víc. Velmi trapná věc, no nic . Nechápu, proč nám to neřekli dřív .
Každej tým tvořilo 6 sportovců . 2 lidi na mechanickým vozíku , 2 na elektrickým a 2 chodící . Já byla shodou okolností v týmu "mechaničák " s mojí pozdější spolubydlou na pokoji na intru a nejlepší kamarádkou . Ale tenkrát jsme se ještě poznávali a ještě nějaký velký kamarádství nezačalo . Taky jsme každej tým měli svou barvu - ČR byla červená , tak jsme museli nosit červený trička prakticky kamkoliv . Ve hře se nám vůbec nevedlo a skončili jsme poslední . Hrálo se venku na náměstí a měli jsme kamery , publikum i moderátora . Nutno říct, že my tenkrát neměli takový ty vozíky co ostatní , zaostávali jsme. Hlavně ty elektrický . Moc pomalý a ostatní měli žihadla , prostě jsme na to neměli , i když jsme se snažili . Jinak disciplíny většinou převážení něco někam a tak . Každej měl svůj úkol . Docela podobný tomu televiznímu pořadu , jen upravený pro vozíčkáře .Dokonce jsme měli i kostýmy. Jak už jsem psala byli jsme poslední,ale o to nešlo .
Mě se nejvíc líbil ten doprovodnej program , procházka po městě , tušim,že jsme šli do zoo, každej den doprovodnej program . Byli jsme tam asi 5 dní ,ale pořád jsme někam jezdili a vraceli se až na večeři . Jednou jsem tam potkala v autě i Jana Kollera , toho fotbalistu , kterej tam tenkrát v Belgii hrál . Jídlo bylo taky po jejich . Nejvíc nás překvapilo , že pořád jí studený , ani jednou teplý , pamatuju hodně rýže, zeleniny a tak. Řeknu vám bejt 5 dní bez aspoň jednoho teplýho jídla denně bylo krutý a nebyli jsme na to zvyklý . Taky nám furt dávali ke všemu housky ,ale nasládlý , což bylo taky nezvyklý . Taky pamatuju nějakou večeři a jako příloha na talíři normálně chipsy .
Ale bylo to fajn , do Belgie bych se jinak určitě nedostala a spát někde jinde než doma a ještě v cizině jsem taky v pohodě zvládla . Ale stejně jsem se těšila domů , nebyla jsem zvyklá bejt jinde i když to bylo jen pár dní . Při příjezdu do ČR jsem ještě pak dostala plnou tašku dárků , dostali jsme jí každej . Každá země přivezla těm druhým dárky , který se pak rozdělili mezi nás závodníky . Takže třeba Belgická čokoláda , od další země upomínkovej předmět a tak . Bylo to hezký , že takhle dohromady to funguje . A určitě to byla zajímavá zkušenost .