10 let ve svým bytě - aneb to nejdůležitější osamostatnění vůbec
Příští tejden mám výročí . Je to už 10 let co mám svůj byt . Hrozně to letí . Jsem moc ráda,že můžu někde takhle bydlet samostatně, i když jsem z toho ze začátku moc nadšená nebyla a bála jsem se . Když jste od mala na vozejku , tak jste mnohem víc fixovaný ke svý rodině , už jen proto,že se o vás od malinka starají . Pokud už jdete od rodiny , tak je to zase někam, kde nejste sami a někdo tam je .Zažila jsem intry , bydlení na jeden školní rok sama,ale vždycky to bylo v areálu něčeho a pod dohledem . Tohle bylo poprvé sama za sebe .
V první řadě jsem vůbec ráda,že byt na mě vyšel , čekala jsem na něj rok a půl a měla jsem obrovský štěstí , že byl někdo, kdo se na tohle hledání specializoval a pomoh mi . Bohužel taková komplexní péče je asi jen v Praze . Je smutný , že když někdo bydlí mimo město , tak prakticky nemá vůbec na koho se obrátit a člověk s handicapem musí prakticky hnít u rodičů do konce života , i kdyby třeba rád žil sám . Tohle je bohužel hodně nevyřešený a pokud nenarazíte na někoho, kdo se tim zabejvá , jste skoro bez šance . Nebo spíš takhle - spousta lidí ani neví,že něco takovýho vůbec je a často neví na koho se obrátit . Troufam si říct,že nebejt v Praze , tak žiju s rodičema dodnes i já .
Nicméně jsem nakonec dostala byt zvláštního určení . Hned jsem věděla , že se tam nastěhuju , i když jsem se tam nebyla ani podívat . Ono se tak nějak musí brát to,co je , protože takových bytů je málo a zájemců hodně , takže to fakt není o nějakým výběru . Dostala jsem byt 1 plus kk , přiznam se,že jsem chtěla aspoň 1 plus 1,ale jak píšu můžu bejt ráda za všechno . Byt je prostornej a vlastně tak velkej jako 1plus 1, ale pořád je to jen jeden obytnej pokoj , kuchyňskej kout a koupelna . Není to upravený přesně podle mýho gusta, protože přece jen bych potřebovala jinou kuchyňskou linku a tak. Ale oni předem neví , jestli se tam nastěhuje vozíčkář a na novou nemam . Koupelna je docela v pohodě , sami mi tam dali madla , k wc a do sprchy , tak se tam pohybuju úplně bez problémů , jen by možná mohla bejt trochu větší pro vozík , ale jak píšu , nemají to tam upravený přímo pro vozíčkáře . Tyhle byty jsou i třeba pro seniory , co chodí .
A právě senioři jsou největší skupinou u nás v domě. Docela mě to překvapilo , protože jsem si pod bytama zvláštního určení představovala hlavně lidi s postižením . V celým baráku jsme na vozíku jen 2 - já a soused . Je pravda , že přátele tam vůbec nemam . Jsem z celýho baráku suveréně nejmladší a vždycky jsem byla . Se sousedem taky nemáme potřebu se kamarádit jen proto,že oba máme vozejk a taky jsme tam všichni takový , že máme rádi svoje soukromí , takže každej se stará o sebe . To třeba mě vyhovuje . Nemam ráda takový to komunitní bydlení , kde se lidi navštěvujou , mam ráda svůj klid .
Vim,že třeba v Praze existuje snad celý sídliště bytů pro vozíčkáře a znam člověka, co tam bydlí , je to prej vozíčkářský gheto a často je to až nepříjemný. Věřim tomu . Je sice fajn třeba bydlet mezi svýma a určitě tam bude víc přátelství a pochopení než to je u mě . Na druhou stranu myslim, si , že člověk i když žije venku a ne někde v zařízení si v takovým bydlení brzy jako v nějakým zařízení přijde . Když pořád vidí jen lidi stejně nemocný jako on . Tohle potom nějak pozbývá smysl . Jsem ráda,že u nás to tak není a nekoncentrujou se do jednoho místa úplně všichni vozíčkáři . Naopak je to tam udělaný dobře , že jsme rozházený v různých domech , takže všude je jich jen pár a převládá zdravá společnost . Takhle to má vypadat , aby si člověk přišel co nejvíc normálně . A jsem ráda,že třeba v baráku není nikde pečovatelská služba nebo tak , to taky tomu dává jakože normální barák a byt . Všechno se musí řešit jinde pokud někdo něco chce .
To už je snad i lepší ten projekt Spolubyt než tyhle gheta pro lidi s handicapem, na kterej přišli zase v Praze . Jde o to , že v jednom bytě bydlí spolu lidi s handicapem společně se svýma asistentama . Jde o lidi, který mají těžký tělesný postižení a jinak by museli žít někde v zářízení . Chtějí žít sami , ale nezvládnou to a tohle je dobrej kompromis . Pomůže to všem jak těm lidem, tak asistentům , že můžou někde bydlet a oni jim za to asistujou . Samozřejmě to není pro každýho . Takovej vlastně studentskej byt, kde každej má svůj pokoj, ale myslim,že soukromí tam stejně moc nebude . Na druhou stranu asi ta hrozba ústavu je tak velká , že tohle je ta nejlepší alternativa . Já asistenci celodenní nikdy nepotřebovala , takže takhle žít nepotřebuju a přiznam se,že bych ani nechtěla ,ale chápu, že někomu to vyhovuje . Žijou tam vlastně normálně a bez velký koncentrace dalších lidí s handicapem.
Moc si vážim ,že jsem se osamostnila se všim všudy už ve svých 23 letech , což si myslim , že na to , jak jsem v tabulkách až skoro ležák je hodně slušný . Znam několik zdravých lidí, co v tomhle věku žili a žijou stále u rodičů . Taky znam případ mýho spolužáka , kterej žije několik let v domě s pečovatelskou službou se svou mámou . Je taky na vozíku od narození . Jeho mámě je kolem 60, pořád při síle . Ze začátku jsem si myslela,že tam bude s nim žít a pak pomalu ho tam nechá žít samotnýho ,ale kdepak . Žijou tam v garsonce v jedný místnosti . Je mu 30 , chytrej kluk, jen jsou na sobě závislí . Pamatuju ve škole, kdy tam doslova musela jeho máma čekat na chodbě a když jí tam neviděl , měl záchvat jakto,že tam není . Časem tam chtěl jít na intr a to nemoh, protože jeho máma to nechtěla .
Jsou na sebe hrozně fixovaný a hrozně mu tim ubližuje. Jako bydlet v jeho letech v jedný místnosti s mámou , to se na něm jistě podepsalo . Tejrají se navzájem . Ta máma nechápe,že mu tim strašně ubližuje a koneckonců i sobě . Chápu,že je těžký svoje postižený dítě pustit do světa , ale někdy se to stát musí . Takhle když ona umře, on taky . Já taky nebyla nadšená , když jsem šla na intr , vinila jsem mámu, proč se mě zbavuje , ale brzy jsem přišla na to, že je to nutnost . A i díky tomu jsem dneska tam,kde jsem . Nejhorší je mít úzkostlivýho rodiče . To se nedá vyhrát .Člověk na vozíku prostě nemůže utéct z domova a začít žít někde jinde, i kdyby chtěl .I pro mojí mámu to bylo určitě těžký , ale byla tvrdá a neustoupila. Prostě budu samostatná a basta . Na tom případu spolužáka to vidim , pro mě je to odstrašující případ . Je jim asi spolu dobře , ale zaslouží si jinej život než pořád s maminkou .Měl by na to se osamostatnit , ale podle mě už je to tak , že už to nechce ani jeden z nich.